Pro ty kdo akci absolvovali, tato dvě slova vyjadřují vše. Ti co neví, co znamenají, mohou číst dál a i potom jim doporučím jediné – zkuste to!
Asi neexistuje návod na to, jak uspět a vše na přežití zvládnout. Pokusím se ale poukázat na důležité a někdy i úsměvné části našeho přežívání ve formě drobných rad.Vyrazili jsme z Prahy ve slžení Michal, Barča, Jirka a Honza. Oba „hoši“ mířili na stejnou akci, jeden z nich dokonce už absolvoval. Cesta do Olomouce proběhla ve vzpomínkovém duchu – na akce Octoginta Octo, šifrovací akce, kterých se účastnil Bednajt a dalších outdoorovek. Společná cesta vás obohatí o spousty informací, historek, ale zase se nevyspíte (teda jak kdo). A pokud s vámi jede někdo, kdo už danou akci absolvoval (zatímco vy ne) je to docela výhra, cestou máte možnost se dozvědět ještě leccos, co se vám bude v průběhu hodit. Všechno má něco. Nazpátek jsme jeli v osmi a musí se nechat, že bližší poznání přeživších bylo hodně zajímavé. Dozvěděl jsem se spoustu užitečných informací z outdooru a jako bonus zaslechl historky z takových oblastí lidské činnosti, které naprosto neznám (strojvedoucí, piloti, cestování letadlem ve větším než malém množství, prodej autobusů apod.)
Mořské řasy jsou prý nejvydatnější, ale po šedesáti kilometrech je dobré se na každé další sousto těšit.
Už několik měsíců před akcí jsme přemýšleli, jak nejvhodněji nakombinovat sto gramů potravin. Ale nemá to cenu. Je to tak málo, že pokud nemůžete ionty ani energetické gely, nemá moc smysl to řešit. My zvolili každý tabulku oříškové čokolády Milka a vůbec jsme nelitovali. Výhody čokolády: dá se cucat, pomalu se rozpouští, má oříšky, které se dají kousat, jde rozlámat na kostičky a dávkovat po kouskách, je sladká, dobrá, každý jí má rád… Pardon, ale na čokoládu nedám po Přežití dopustit. Nevýhody: má přesně sto gramů. Jestli jste chtěli kostku cukru navíc, máte smůlu. Mimochodem, těsně před přežitím je dobré odklidit veškerou čokoládu z dosahu, až se vrátíte, nebudete jí chtít ani vidět.
Brali jsme s sebou tři petky s čistou vodou. V noci pěkně vychladne a do trubiček se jí moc lít nechce. Původně jsme přemýšleli nad tím vzít s sebou vaříka, čaj, cukr apod., ale nakonec se ukázalo lepší lohnit vodu, než se zdržovat vařením. Přes den voda chytla příjemných pár stupňů, ale nezteplala, protože v okolních kopcích jsme pili jako zběsilí. Když voda došla, rozhlíželi jsme se po studánkách a velmi často úspěšně. V lesích těsně pod vrcholem Bradlo jsem zamířil ke studánce, které poněkud přiškrtil kohoutek. Na hlt vody jsem čekal minutu, tak jsem se tu dobu bavil pohledem na čtyři teenagery, kteří si s přirozeností sobě vlastní hráli na Pána prstenu. Mydlili se navzájem vycpanými zbraněmi, vedli vznešené řeči a mě se líbilo, že se na takový kopec vyškrábali, aby je nikdo nenašel :)
Ve dne bývá teplo, v noci zima. To první si uvědomuje každý, to druhé už jen ti kdo podobné akce absolvovali (nebo ne, ale poslouchají maminku:). Byli jsme připraveni na obojí, ale že v noci budeme mít nohavice obalené ledem ze zmrzlé louky a ve dne na sluníčku skoro nazí div nevypustíme duši, to patřilo ke koloritu soutěže. Počasí jsem sledoval ještě ráno před odjezdem. Prohlížel jsem výhled teplot až do dvou v noci a mile mě překvapilo detailní rozkreslení teplot. Dalo se tak předpokládat, že v noci může být i kolem nuly, ve dne pětadvacet. A bylo.
Když vám orgové dovolí sebrat po cestě jakékoli jídlo, které najdete, buďte si jistí, že za celých 24 hodin nenaleznete poživatelnou věc. Až po půl dni, kdy jsem obhlížel každý strom, mi došlo, že v květnu fakt ještě nic neroste.
S trekovými holemi můžete mít pocit, že jste se posunuli mezi kategorii našich prarodičů. Tento pocit však velmi rychle zmizí poté, co se chůze se stane rychlejší, stabilnější a bezpečnější. Když to budete tahat rukama moc, budou vás bolet záda, ale člověk nemůže mít všechno, ne? Nejdřív jsem se trochu ošíval, ale hole mají smysl a pokud plánujete chodit jen trochu delší cesty, je rozumné do nich investovat. Nebo si je aspoň půjčit. Ale naučte se s nimi dříve, než na akci samotné! A buďte si jistí, že po padesáti kilometrech se o ně budete opírat víc, než o nohy.
Když je v mapě stezka, narazíte na asfaltku. Když je značená asfaltka, projel tudy jednou traktor a to ještě za doby sucha. Nechce-li se vám obcházet něco po značce a zkoušíte to brát lesem, podívejte se, jak starou máte mapu a uzpůsobte tomu požadavky na terén. Průšvih je, když dostanete starou mapu od orgů. To se prostě stane. Že je něco divně nás mělo napadnout, když jsme správně zahnuli ve vesnici na polní cestu a narazili na pole a ohradník, podotýkám že nabitý. Když jsme se vraceli, potkali jsme dva z Tajfunu, kteří si to metelí stejnou cestou. Nenechali jsme se zvyklat, vrátili se do vesnice, několikrát jsme se přesvědčili že jsme šli vlastně dobře a pak podnikli exkurzi do JZD, louky, pole, elektrického ohradníku a jedné meze, co měla být tou cestou. S mapou jsme se setkali až zase na cestě v lese. Je opravdu nepříjemný pocit, když víte, že se na mapu stoprocentně spolehnout nemůžete.
Toto slovo vyjadřuje krosení terénem hlava nehlava, nejlépe co nejvíc do kopce a mimo cestu. Jít podle azimutu je fajn, ale často se více vyplatí najít správnou cestu. Obzváště v lese. Tam jsme totiž zase Tajfun předběhli jen díky rychlejšímu postupu po mizerné, ale přeci jen cestě. O cestě přímo terénem to ale platí i naopak - má smysl všímat si cest, které vedou lesem. Po značce dorazíte k cíli jistě, ale na dvoukilometrové oklice ty dva týmy před sebou nepředeženete. Ostatně i další prvky v mapě, vrstevnice, jsou skutečně užitečná věc. Říká se to všude, ale zkusím to zopakovat – když si z mapy přečtete, že půjdete dva kilometry z kopce a tři do kopce, nebo pět po rovině, je to rozdíl. I když to zní skoro stejně.
Pokud víte, že danou aktivitu s velkou pravděpodobností nezvládnete, nemá s ní cenu ztrácet čas. Sedět hodinu nad logickou hádankou a pak jít stejně pro řešení je skutečně neefektivní.
Jak vypadá hlad po osmdesáti kilometrech „bez jídla“ buď víte, nebo nevíte. To vysvětlit moc nejde. Když máte hlad, nemluvte o něm. Vám to nepomůže a když hlad nemá váš parťák, určitě ho po těchto slovech dostane. Opačně to nefunguje (nemám – má – přestane) :)
Dobře, trochu to rozvedu – dokud jsou síly ze začátku, snáze se udržíte vpředu. Až budete chtít hrábnout po sedmdesáti kilometrech, už to prostě nejde. Na druhou stranu – až si budete zavazovat tkaničku a předejde vás dvacet lidí, nenechte se zviklat. Je pořád lepší utáhnout botu na zdravé noze během pár vteřin, než po hodině zalepovat nohy čtvrt hodiny. Většinou počáteční rychlíky zanedlouho stejně doženete.
Ze začátku vypadá podobná akce jako turistický pochod. Jen s tím rozdílem, že když se začíná v noci, nemusíte dvě hodiny vytáhnout mapu. Ti před vámi vidět prostě potřebují a svítící čelovka se hledá lépe, než „ta odbočka co by tu někde měla být.“ Když někam míří osm týmů a vy se vydáte na druhou stranu, bývá něco špatně. Bohužel se nedá říct, že je tomu tak vždy. Když těch osm týmů potkáte během jedné hodiny třikrát, rozhodně hledají to samé co vy, ale správný tým vám bude mlžit, že se ze stanoviště už vrací.
Když jsme došli k „vodní“ etapě, zeptal jsem se přítomného orga, jestli se musí plavat. Odpověděl mi, že nemusí. Tak jsem se svléknul, vlezl do plavek a šel vodou pro pixlu na druhém břehu. Měl jsem mokrá s bídou kolena a připadal jsem si trochu divně. Týmy co přišly ihned po nás si ušetřily svlékání, ale zase se musely vyrovat s pocitem marnosti z nesení plavek, které nepoužily (teda pokud nechtěli jít na ostro?.
Není pravda, že by se na tenhle závod dalo vyrazit od křesla a ovladače. Kdo nikdy nezkusil ujít padesát kilometrů v terénu, nemůže se divit, že ho po pár kilometrech bolí nohy i v sebelepších botách. Je určitě fajn si před akcí samotnou pár delších tras zkusit.
Jak bylo vidět v cíli, ne vybavení zas tolik nezáleží, dá se to ujít v lecčem, ale určitě dobrá výbava pomůže. Nejdůležitější součástí jsou asi rozšlapané boty (někomu stačí staré kanady, já přeci jen dám přednost něčemu měkčímu) a pořádná čelovka.
Parťák je asi nejsložitější část vybavení. Má spoustu stavů ve kterých se může ocitnout, má spoustu součástek, které se mohou porouchat. Ale má taky tu úžasnou vlastnost, že je to člověk, které podobné dobrodružství s vámi chce podnikat. Když na vás pozná, že je vám blbě z hladu, že usínáte za chůze a chytne vás za ruku se slovy „pojď, to zvládneme“, je to k nezaplacení. Váš parťák má být někdo, kdo vás upozorní na chybu v navigaci, ale nečertí se, když si za ní stojíte a nakonec jdete blbě. Počká na vás v kopci a vaše lamentování nad pukajícími stehny cestou z kopce do něj zapadají jak třešně do bublaniny. Nebude vás otravovat s každým puchýřem, ale když je mu zle, umí to říct včas. Mým parťákem na přežití byla moje holka Barborka a já jí za to moc děkuju.
Po akci samotné nám žaludek a tělo celkově dělalo divy, přeci jen se mu nelíbilo, jak jsme s ním zacházeli. Proto je lepší si dva a tři dny po přežití neplánovat žádnou fyzickou aktivitu a počkat, jak se s takovouto námahou tělo srovná. Na žaludeční potíže se nám nejlépe osvědčilo ovoce a nějaká sladká limonáda. A zejména – pořádně se z toho vyspat.
Zeptejte se sami sebe a běžte si to zkusit. Stojí to za to.