Mapa oblasti závodu - s trasami členů týmu Bednajt
Úvodem
Octoginta octo je čtyřdenní oudorovo-šifrovací závod. Je speciální a náročný. Hlavně délka, která se projeví únavou, fyzickým (a posléze duševním) opotřebením členů a spánkový deficit jsou tu mnohem silnější než jindy.
I tento report je trochu speciální, píšeme ho všichni, takže je trochu těžké rozlišit, kdo je ten "já", který zrovna píše, nicméně doufáme, že i tak vám přinese příjemné a zajímavé počtení.
Start (Hlavní nádraží)
Před startem jsme se sešli v půl deváté na I.P.Pavlova, abychom přeházeli věci a na start dorazili jako kompletní tým. Po přesunu na Hlavní nádraží a registraci týmu jsme dostali obálku a instrukce otevřít ve 22:00. Byli jsme veselí, závod na který jsme se všichni těšili, měl za chvíli začít. Podezdřívali jsme orgy, že v obálce je pět různých lístků, pro každého někam jinam. Nestalo se tak. Po otevření obálky jsme se dozvěděli, že se sice dělit budeme, ale jen na dvě skupiny. Dva členové se měli sebrat a odejít na nástupiště, zbytek otevřít druhou obálku. Tušili jsme, že dva členy, kteří odejdou do vlaku, čeká přesun terénem. Zvolili jsme tedy Tomáše s Michalem. Po jejich odchodu jsme s Hankou a Kryštofem otevřeli obálku s dalšími informacemi. Záhy se ukázalo, že naše rozdělení na týmy bylo ideální. S Hankou jsme obě z Prahy a Kryštofovi jsme nechali mapu, tudíž jsme si rychle načrtli trasy a vyrazili sbírat informace po starém městě. Netušili jsme, jak to stihneme, ale nakonec to vyšlo lépe než jsme tušili a už půl hodinu před plánovaným odjezdem vlaku jsme se sešli zpátky na hlaváku.
Cesta vlakem do Berouna, Michal, Tom
Vagón byl nacpaný k prasknutí. Věděli jsme, že po cestě máme najít informaci o dalším pohybu týmu. Ještě před tím, než se začalo dít něco důležitého, dvakrát zhaslo ve vagónu světlo. Bylo krásné sledovat, jak většina týmů stopuje čas a zapisuje místa, kde k zatmění došlo. V Berouně všichni vyskákali z vlaku a dřív, než si Michal vzměnil ponožky zmizeli ve tmě.
Z obálky, co jsme dostali na hlaváku jsme věděli, že máme navštívit Hudlice a Nizboř. Původní úvaha, že půjdeme spolu a "aspoň pokecáme" se rozplynula velice rychle po tom, co jsme si spočítali kolik by to znamenalo kilometrů navíc.
Tom šel do Nizboře, volil cestu "na jistotu" po silnici. Co chvíli se někde někdo vynořil z lesa, posvítil na jednu stranu silnice, na druhou stranu silnice, a zase skočil do křoví... Na mostě jsem sebral nápovědu a hurá na Děd.
Michal se vydal do Hudlic. Pěkných pár kiláků po silnici začalo rychle přivolávat vlčí smečku a tak uprostřed Berouna někde mezi baráky zastavil a naaplikoval silikonový lubrikant na patřičná místa. A pak už ťapal jako namazaný. U kostela vyzvednul hrací karty, součást aktivity na Dědu a po červené se vydal vzůru. Cestou potkal kolegu z jiného týmu, se kterým prohodil několik slov a navzájem při tom kafrání v lese zabloudili. Stačilo se ale vrátit o pár set metrů zpět a pak už jen přímo za ostatními.
Cesta vlakem do Berouna, Barča, Hanka a Kryštof
Ve vlaku bylo poněkud těsno, tak jsem skončila Kryštofovi na klíně, ale vypadal že to přežil :) Cestou jsme si poslechli pár datumů z historie a prohlédli si A-týmáky v historických oblecích. Chvíli jsme zkoušeli pasovat jednotlivé postavy na historii, pak nám teprve došla trivialita celé šifry.. každý z nich měl na sobě napsáno písmenko nebo číslo: 492 DĚD, jednoduché ne? Z vlaku jsme vystartovali jako první a hurá na cestu. Zanedlouho se za námi začala objevovat světýlka. Nejkratší cestu na Děd po modré jsme netrefili, tak jsme se vydali po o něco delší červené. Nespěchali jsme, jelikož jsme věděli, že Tomáš s Michalem míří taky na Děd, ale mají to výrazně dál. Ostatně v tom bahýnku, ve kterém jsme si hráli na blátotlačky, ani spěchat nešlo. Závěrečný krleš za šipkou a B-týmák u meče (že to byla dýka mě nikdo nepřesvedčí!!) se jen divil, odkud jsme se to doplazili.
Rozhledna Děd
Na Dědu jsme se sešli okolo jedné ráno a mohli jsme začít plnit místní úkol. Byla to taková hra "jak dědeček měnil, až vyměnil". Do začátku jsme dostali tři papírky, přičemž jsme věděli, že každá z dvanácti postav roztroušených po kopci bere právě tři různé papírky. Naštěstí jsme v Praze nasbírali dost indicií na to, abychom věděli, kdo které bere. Nemělo smysl, abychom po kopci létali všichni, tak jsme kluky poslaly spát a vrhli se na to s Hankou. Trvalo nám to asi hodinu a půl, ale povedlo se. Po oběhnutí všech postav třikrát jsme vyplnily celou tabulku a výměnou za ní se dozvěděli, že máme jít na Lísek. Zbalili jsme se tedy a hurá dále.
Rozcestí Lísek s kvízem
Na rozcestí Lísek nás čekal historický test. Historie není naše silná stránka. Nejlépe na tom byl asi Kryštof, ale jak se posléze ukázalo, ani jeho znalosti nestačily na vyřešení takhle zapeklitých otázek. Vydali jsme se tedy přesně na druhou stranu než jsme měli. A tím začal náš první větší zásek. Cesta do Nižboru nebyla zrovna krátká a když jsme se po doklopýtání tam dozvěděli, že jsme měli jít do Hudlic, které byly od zadání testu vpodstatě za rohem, docela jsme si zanadávali. Ale co, stane se. Abychom předešli dalším zacházkám kvůli dějepisu, rozhodli jsme se rozdělit. Část se vydala do Hudlic a zbytek do Nového Jáchymova, kam se dalo předpokládat, že test povede. A měli jsme pravdu, sice jen napůl (nebo jsme se napůl mýlili?), ale měli. Do Nového Jáchymova vedla slepá větev z druhé čási kvízu. Alespoň jsme klukům do Hudlic rovnou potvrdili správné řešení - Svatá. Zatímco oni ještě vyřešili test v Hředlích a přemístili se na Točník, zamířili jsme tam i my. Vzhledem k jejich rychlejším přesunům a naší delší vzdálenosti nám to trvalo déle. Ale alespoň času na Točníku využili k zjištění pravidel, zajištění vody a pomohli nám odnést batohy na kopec:)
Hrad Točník
Na Točníku a v jeho okolí probíhala námi vytoužená část A. S Hankou jsme na chvíli zalezly do spacáku, zatímco kluci začali plnit úkoly.
Ozvěny budoucnosti
Ze studně se ve smyčce line 30 různých zvuků, přičemž na získání bodu je nutno pozant aspoň 29. Základní nástřel máme asi po půl hodině, ale jsme zmrzlí jak sobí trus. Nakonec se na tom vystřídáme skoro všichni, první pokus tři chyby, na druhý na poslední chvíli měníme Barčino správné "zvuk kopyt", takže po dlouhém úsilí se musíme obejít bez bodů. Škoda, byl to pěkný nápad.
Průběžná
Už cestou na kešku si Kryštof všímá, že ze Žebráku se vysílá vlaková abeceda, která pak později po setmění pokračuje jako světelná morseovka. Říká o tom ostatním, ale nikoho nenapadá spojit si to s tajemnou Průběžnou. A to ani ve chvíli, kdy cestou z kopce potkáváme člověka ležícího na zemi a zírajícího do tmy. Jen se ho účastně ptáme, jestli je v pořádku, načež on odpovídá "že si tady jen tak leží". Krčíme rameny a pokračujem.
Vertikála
Vertikála bylo stanoviště vzdálené asi 500 m od hradu. Skládalo se z provazového žebříku, pneumatiky a sítě navázané mezi dvěma stromy. O co šlo je asi docela jasné, co nejrychleji se dostat nahoru. První šel Michal, s velice slušným časem 38 vteřin. Já jsem na něm okoukl kde je problém (pneumatika) a dal jsem vertikálu za 34 vteřin, v té době nejlepší čas, ikdyž jen asi na půl minuty. Hned ten dorec co šel za mnou mě o vteřinu překonal.
Čichové pexeso
Pexeso bylo daleko, bylo divné a bylo čichové. Spárovat třicet vůní po dvou by nemuselo být tak těžké, řekl jsem si a vsadil žolíka. Hodně vůní šlo poznat, ale byly i takové, co mi připomínaly petrolej a podravku zároveň. Bohužel jsem byl na plnění pexesa sám, některé pixly s vůněmi jsem ani nenašel a tak nebyl výsledek valný. Přesto jsem byl hrdý. Když už vám den a půl kape z nosu, je výsledek devět nalezených dvojic ještě dobrý.
Vázaná stavba
Trámky, nebo prkna nebo kulatiny nebo kterej hrom se to povaluje všude po zemi. Co to je? Co s tím? Brzo jsme se dověděli. Na nedalekém žebráku byl model věže, kterou jsme měli okoukat a postavit z kulatin, půlkulatin a provazů dole. Dbalo se na to jak jsou trámy křížené, na přesné kopie uzlů a na pevnost. Výška stavby musela dosáhnout alespoň 3 metry 20, nebo kolik. Ono se to nezdá, ale to je dost, chtělo to určitou dávku rozmyslu, jak začít a jak co vázat. I když myslím, že špagáty mám celkem dost v ruce, tak si porovnat v hlavě jak se co bude křížit po postavení stavby bylo celkem netriviální. Ani fyzicky to nebylo úplně zadarmo. Velkou překážkou byly i nevhodně dlouhé, respektive krátké provazy. Časový limit na aktivitu byl hodina
B-týmák na místě si zaslouží můj obdiv. Předem nás varoval, že má svou míru kvality, pod kterou nepůjde. I díky tomu jsme se na splnění úkolu a hlavně věrnost stavby soustředili na maximum a zdárně tak úkol v poslední vteřině splnili. Kryštof: zjevně bylo důležitější preferovat věrnost modelu před jeho funkčností.
8 Dam
Osm dam se ukázalo být docela špekatou úlohou. Rozmístit 8 dam na šachovnici tak, aby se navzájem neohrožovaly je na matfyzu úloha z programování pro první semestr. Ale když má člověk jenom papír a zkouší to smolit sám, moc to nejde... Vymyšlení správného rozmístění nám dalo zabrat, ale přišli jsme na něj. Když jsme pak dámy (válečky) měli umísťovat na velkou šachovnici v mělké hladomorně, došlo i na trochu improvizace. Provázek jsme našli v kapse, pro klacek na navázání skočil Tomáš z hradeb a obětoval tomu i první kapku krve. Byla první, která za náš tým padla, ale rozhodně ne poslední, odřenin ješě pak přišlo.. Sranda byla na konci, když jsme dámy rozestavěli. Na můj dotaz, jestli tam klacek máme nechat, se B-týmák vysloveně zhrozil :) Ještě když jsem se napřahoval do lesa, zarazil jsem se a ptám se "máme být malé nebo větší svině"? "Rozhodně velké!" Tak jsem se napřáhnul ještě více a klacek letěl do nejbližšího stromu. No nic, snad ho našli ti po nás a pomohl jim.
Multicache
Keška vypadala jako něco, co bych snad přece měl dát, ne?? (přece!). Takže dolů z kopce, dohledání bříz a .... k_a, já si nevzal tužku a papír! No nic, zapisovat do přímo do gps taky jde. Zbylé indicie dohledány rychle, vyfunět kopec zpět na Točník, pečlivý propočet finálky - vypadá to dobře, asi v polovině svahu, kterej jsem právě vyběhl. Nadšeně se řítím keř nekeř - a 25m před cílem mě zastavuje plot. Takže špatně. Dolů do vesnice ověřit indicie. Zpět na hrad ověřit výpočet. To samé. Ověřuji u autorky, že nezaokrouhlovala a s Bárou se snažíme zavést bulharskou konstantu, aby výsledek dával celá čísla. Naštěstí pak @nče potkávám a ta mě upozorňuje na to, že OGO používá jiný formát souřadnic. Bloody hell! Tak rychle lesem na místo a po 10 minutách hledání (přece nejsem tak neschopnej, že ne??!!) konečně bod urván. ps: ten kopec jsem pak šel ještě 2x...
Architekt
Architekt byla dobrá kratochvíle. Postavit poslepu stan mě natolik zmátlo, že jsem byl schopen akorát držet jednu tyčku, připomínat, že držím zip od vchodu a jinak jsem se klepal zimou jak drahej pes. Architekt byl jedna z disciplín, kdy jsem jen fascinovaně "přihlížel" konání zbytku týmu a nezbývalo mi nic jiného než uznat, že jsou dobří a umí perfektně spolupracovat.
Myslím, že ale držíme rekord v počtu propíchnutí stanu. Když už jsem potřetí zaslechl "ježišmarjá, zase jste skrz", musel jsem obdivovat toho, co stan na tuto akci zapůjčil.
Sokoban
Nepřejte si zažít tu srandu, když vás naviguje člověk, co si plete pravou a levou stranu a navíc proti sobě stojíte čelem. Byl jsem ideální skladník, správně nabručeně kopal do krabic. A byla to Bára, která opět ukázala, že myslet deset tahů dopředu prostě umí a díky ní jsme aktivitu splnili.
Zámky
V okolí stanoviště je 20 zámků s čísly. Na úvod dostanete jeden klíč, a šifru, která udává, který zámek si můžete odemknout, vzít další klíč a tak dále. Vyhořeli jsme na obrázku dvou lahví Staropramen Granát. Pod jednou byl smajlík vytlemený, druhá byla přeškrtnutá a smajlík pod ní byl smutný. Jelikož nás nic moc nenapadalo dlouho (řešení je osmnáct), tak jsem zkusili jedenáct, jako že granát je jedenáctka. No nic, dva body v ... nenávratnu.
Hladová zvířata
Když se probudíte a vidíte, že před vámi dlabe koza housku z batohu cizího týmu, nebývá nic jiného než zase zavřít oči a doufat že je to jen sen. Když vám pět minut nato pes vytáhne šišku salámu z pod hlavy, je to na pováženou. Zvířátka na hradě měla zase jednou pré a pan Krbec nebyl k zastižení.
Závěrečná šifra
Po splnění disciplín, které nám za to stály, jsme využili sklepení ke dvěma hodinám spánku a vyrazili na další přesun. Překvapením pro nás bylo, že motorizovaný. A opět dělení na tři skupiny. Ještě před odjezdem nám Luděk ukázal na pět minut osm balíčků karet. Že v nich něco chybí, nás napadlo hned. Najít chybějící kartu se nám podařilo u 6 z 8 balíčků, u ostatních jsme měli jen kusé informace.
Přesun na Kuchyňku, Michal
Vyhodili mě někde z auta. Super. Vedle mě přistála jedna z Jan z Jana týmu. Bylo otázkou chvilky udělat pár kroků směrem k nejbližší ceduli před rozsvíceným barákem a bylo jasné, že jsem v Rejkovicích. Kudy dál? Barča s Hankou luštily karty. Stát na místě nemělo smysl a tak jsem se vydal po zelené nahoru do kopce na Plešivec. Říkal jsem si, že se aspoň zahřeju a i když to náhodou bude ten směr, tak budu mít strejčka. V půlce kopce volaly holky, že mají řešení a že se sejdeme na Kuchyňce. Orientačně jednoduché - pořád po červené. Propletl jsem se lesem, nastoupil na červenou a vnitřně umřel. Nekonečně dlouhý průsek lesem byl ubíjející. Tajtrlíci v plném složnení kolem mě prosvištěli, ani jsem nevěděl jak. Zavolal jsem kluků (Tomášovi a Kryštofovi) kde jsou - asi tak tři kilometry za mnou. Tak jsem udělal pár kroků do lesa, rozbalil károšku a spacák, nařídil budíka a na čtvrt hodiny zalomil. A bylo zase fajn.
Přesun na Kuchyňku, Bára, Hanka
Vyhodili nás z auta podle odhadu času dost daleko od kluků. No príma. Otevřely jsme obálku s šifrou a šly zjistit kde jsme. 2km od Plešivce, supr. Voláme Michalovi s Tomášem, naštěstí jsou nedaleko, vzniká podezření, že další šifra je na Plešivci, haluz. Naštěstí zanedlouho louskáme šifru a podezření vyvracíme KUC__NKA..po poradě s mapou určujeme další postup..hurá na Kuchyňku. A opět jsme při dělění měli šťastnou ruku. Máme to s Hankou nejblíž. Voláme klukům, kteří nám moc nevěří a na Kuchyňku se jim nechce, a vyrážíme. Pár světýlek za námi, jinak pusto a prázdno. Na křížení červených potkáváme spící týmy, cesta je dlouhá, ale nespěcháme, víme, že na kluky máme náskok. I tak docházíme na Kuchyňku zhruba hodinu před nimi. Nikde nikdo. Vyzvedáváme šifru a voláme Michalovi o nápovědu, která je tentokrát zadarmo. Hřbet, kapitoly, nadpisy. Na hřbetě nic zajímavého nenacházíme, zkoušíme ho tedy rozebrat..a trefa. Ve hřbetu je zastrčená šifra, doluštění je otázkou pár minut. Informujeme kluky o dalším postupu a využíváme čas k spánku.
Přesun na Kuchyňku, Kryštof, Tomáš
Auto nás vyplivuje uprostřed noci na silnici 118, s GPS je dohledání pozice otázkou chvilky. Pak voláme, jak jsou na tom ostatní a vzhledem k tomu, že další postup je zatím nejasný, hledáme místo, kde spočinout. V tu chvíli potkáváme dvě Jany s nimiž následně trávíme pěkné chvilky na naší plachtě za romantického rachocení projíždějících vlaků. Jany mají na řešní šifry nějaké nápady a po dvaceti minutách se začínají balit. Z této bohulibé činnosti jsme vyrušeni voláním Báry, že mají řešení - ale na Kuchyňku se nám teda fakt nechce. Máme to nejdál a po silnici. Ještě že Barča si byla naprosto jistá, že má správné řešení. V ostrém tempu vyrážíme, v Jincích zkouší Kryštof poprvé "spánek z lahvičky" Speed8 , načež si pak cestou do kopce málem prozpěvuje. V sedle potkáváme dost luštících týmů, ale frčíme dál až málem mineme Michala zašitého v lese. První východ slunce nám leje radost do žil a za chvíli už budíme namodralé larvy spící neslušně v kuchyni.
Kuchyňka - Stožec
Poslušně hlásím, že po celou dobu přesunu se nic zvláštního nestalo. Vlastně něco se stalo. Málem nás kolektivně trefil šlak vzteky, když jsme se na Stožci dozvědeli, že základna pro hvězdici stanovišť je v Dobříši v Sokolovně. Docela hodně překvapivé pro nás bylo, že jsme na Stožci třetí, před náma se pohybovala akorát IDKFA a Barandoffska dynastie. Do papíru s pořadím po nás chtěli jednu větu - vyhrálo jedno z univerzálních hesel z dílny Tomáše: "Když to nebude daleko, tak to bude v pohodě". Povšiměte si prosím, že tato věta jde použít jak při cestě k automatu na kafe na fakultě, tak na oudoorové hře.
Brát jedno potenciálně možné stanoviště po cestě jsme zavrhli a vypravili se na další pochod (asi 8,5 km do sokolovny).Stožec - Dobříš
Tam se nic nestalo, akorát si dodělali nohy ti členové, kteří je ještě měli aspoň trochu k použití :-) Čímžtopádem jsme do Dobříše docházeli ve třech skupinách.
Sokolovna v Dobříši - Stanoviště B
Sokolovna poskytla moc pěkné útočiště. Podařilo se nám vyprosit z orgů nabíječku na Nokii, takže si Tomáš mohl dobít chcíplý foun. Team se rozdělil na část spící a část úkoly plnící v poměru čtyři ku jedné (jednomu).
Šašek a královna, Hanka
Individuální varianta pavoučí sítě. Na trati natažené silony, cílem prolézt tak, aby člověk nerozezněl zavěšené zvonečky. B-týmák byl neúprosný a Hanka zklamaná. Úžasná byla její reakce, že tohle stanoviště nebylo na mrštnost, ale na rozměr :)
Minohledačky, Kryštof
Stanoviště asi 3km daleko, říkám si, že to zkusím zaběhnout - a ono to jde! Po dvou dnech rasování nohy jásají, že mohou našlapovat zase trochu jinak a nemusí tahat batoh. Na kraj Dobříše se mnou běží má žena, pak ale odpadá a já chvíli bojuji mezi touhou být s ním a odpovědností vůči týmu. No, fakt jenom chvilku. @nče opouštím s omluvným úsměvem a takřka s jucháním dobíhám na místo. Tady jsou klasické detektory kovů, praporky s písmeny a u některých z nich v zemi hřebík. Kdo je zvyklý na home made se kterými ve sluchátkách loví kde co, jen ne zvuk kovu, pro toho jsou tyhle vymazlené komerční minohledačky zjevením z ráje. Sázím žolíka a za chvilku se už vracím se třemi body a pocitem, že jsem konečně trochu platným členem týmu.
Bludiště trochu jinak, Barča
Vyhecovaná Kryštofovým rychlým ziskem tří bodů, vyrážím na bludiště. Není zas tak daleko, za dvacet minut běhu jsem tam. Org mě s úsměvem vítá a podává mi do ruky GPS. Trochu znejistim, zda já jsem ta pravá na tuto disciplínu, ale po vysvětlení pravidel se na ní začínám těšit. V GPS je nahraný plán bludiště, v kterém je schovaných pět bodů, které mám za úkol posbírat. A tím panáčkem, který se v bludišti pohybuje jsem já sama pobíhající po louce. Limit pět minut. Za dvě minuty mám hotovo a vracím gps. Mám radost z dalšího bodu, a tak pádím zpátky do tělocvičny předat kartu. Cestou potkávám kolegu z dalšího týmu. Zouvám boty, aby měla Hanka v čem běžet, a zaléhám.
B3
Po relaxační pauze jsme se pokusili o vzdálenější celotýmové stanoviště B3. Úkolem byla následující šifra: Na stanovišti bylo 9 tabulek s až 45 (9 řad, 5 sloupců) otvory. Každá tabulka měla na horní straně nápis se jménem (a popřípadě další informací) napsaný černě na žlutém a dole tentýž text napsaný žlutě na černém podkladu. Na stromech tak do 100 metrů od stanoviště byly rozvěšeny informace o osobách z popisků tabulek, hlavně jejich příbuzenské vztahy, to, jestli to byli poctiví a dobří lidé a nějaké to datum ze života. Šifru jsme nevyluštili, šlo o to, pootáčet tabulky podle toho, jestli byl člověk dobrý nebo špatný a pak se podívat, které díry zůstaly průchozí skrz všech 9 tabulek. Zmátly nás příbuzenské vztahy a navíc jsme se dost pokoušeli na to napasovat nějaké posouvání (9 tabulek, 9 řad děr - to se zdálo podezřelý. Časový limit byl 10 min.
Power-skip
Tohle stanoviště se stalo aspoň malou náplastí na neúspěch na B3. Přenést míček ve lžíci po určené trase, na nohách skákací boty. Pro toho, kdo to už někdy zkoušel, žádný velký problém. Jen to chtělo zjistit, jak uchopit lžíci, aby se moc nepřenášely otřesy. Na základně jsem si podle názvu stanoviště představoval sérii "žabáků" na 100 m dráze. Čímž jsem sebe vyděsil a přítomné orgy od srdce rozesmál.
Prak, Michal
Od Kryštofa jsem si půjčil tenisky a blahořečil složení týmu. Měli jsme všichni kluci stejnou velikost a obě holky taky, takže měnění bot bylo naprosto ideální. Vydal jsem se poklusem ke stanovišti prak a fakt jsem si pohyb užíval.
Na stanovišti na mě čekal sportovní prak s opěrkou, deset železných kuliček, PET-flašky zavěšené na provázku a B-týmák právě se vyklubavší ze stanu. B-týmák svítil plašidlem na UFOny, já střílel co to dalo, ale zásah ani jeden. Všechnu vinu jsem hodil na rodiče, kteří mě z praku naposledy nechali stříled před patnácti lety a poklusem jsem se zase vrátil na základnu. Mimochodem - díky B-týmákovi za čokoládu, evidentně musel vidět, jak jsem ze svých švidravých očí zklamaný.
Přesun na Nové Kníny
... byl zakončený setkáním s dvěma slečnami v dobových kostýmech, které nám v jednoduché šifře sdělily, že máme pokračovat do vesničky Krámy. Zážitkem byl i opilý trpaslík s vyvrknutým kotníkem, který nejen, že nás pobavil a málem poblil, ale ještě nás obdaroval čokoládovými penízky.
Přesun do Krámů
... byl únavný a dlouhý, i přesto, že jsme vymysleli rozumně dlouhou cestu s rozumným převýšením. V krámech bylo rozhodnuto, že dál to nejde, a autobusová zastávka nám poskytla příjemné útočiště na hodinu spánku.
Hurá k Raftům
Cesta k raftům vedla ještě přes postupovou šifru u rybníka u obce Čím. Tam se tým rozdělil na momentální lazaret (Tom, šlachy a Hanka, nohy),který pokračoval k raftům, a na část, která šla luštit.
Luštiči nejdřív vyslali vrchního luštiče Báru, "aby to dala a pak se vrátila". Jenže jak minuty ubíhaly, tak se i Michal a Kryštof zvedli a šli pomoct. Dlouho jsme nemohli na princip spojování textu přijít, až díky zajímavému efektu "opět ti nerozumím, cože a jak žes to říkala" jsme odhalili, že vy rozsekaném textu vždy v každé větě chybí nějaké písmenko. S jejich pořadím už jsme si hlavu nelámali. Tušili jsme sice, že bude souviset s daty nebo datumy událostí, ale permutace podle mapy byla nakonec efektivnější.
Lazaret po příchodu na Přívoz, kde byly rafty, čekala místo odpočinku pumpa a pumpování. Když dorazil zbytek, raft byl připraven a mohli jsme jet.
Etapa C
Etapa C, neboli pádlovací, se nám moc líbila. Jednak odpočívaly nohy (teda až na některé úkoly), ale hlavně byla pádlováním prostě jiná, vyjímečná. A ještě nám vyšla tak, ze jsme ji jeli převážně za světla, a to je vždycky veselejší.
OGO Scrabble
Ogo scrabble byla hra podobná nromálnímu scrabble, s tím, že na plánu byla předvyplněna něterá písmena, někde v okolí byly pytlíky se všemi písmeny. Šlo o to vymyslet, jak předem daná písměna co nejlépe pospojovat (písmena měla omezení na počet), pak najít, kde jsou pytlíky s písmeny a pak to oběhat. Jelikož pro každé písmeno se muselo běhat samostatně a slova musela být skládána návazně, jako v opravdovém scrabble, dalo nám to dost času a dost běhání. Teorie, že si při pádlovací etapě odpočinou nohy, se rozplývala. No nic, aspoň jsme na to vsadili žolíka, takže za hodinu a třičtvrtě jsou na světě čtyři body a jede se dál
Pawouk
Klasický dynamix - obruč, v ní medicinbal, od obruče pět provázků držených za konec. Cílem je přenést míč po určené trase. Přistupujeme k tomu úplně stejně jako klienti na teambuildingových kurzech: po hlavě a nějak to dopadne. Díky možnosti předběhnout tým před námi dokonce pohrdáme i zkouškou. Během plnění úkolu padlo pár ostrých tónů (dost jsme na sebe hulákali) a těsně před cílem to na chvíli vypadalo na návrat, ale dáváme to. Haluz! Jenom nechápu, jak tahle tříminutová záležitost mohla být za stejné tři body jako dvouhodinový scrabble hned před ní...
Kyblíky hnusu
Moc pěkná aktivita, sice jenom za bod, ale zaujala nás už z vody, a řekli jsme, že tohle prostě chcem. Už z dálky z lodě jsme na nedalekém brdku viděli dvě orlí hnízda, postavená v korunách stromů a mezi nimi síť, ve které se pohyboval malinkatý človíček. Aktivita byla následující: od vody vyběhnout nahoru k věžím se sítí, najít si nějaký kyblík s nějakým hnusem, šáhnout třeba do hořčice a po hmatu poznat písmeno. Písmen bylo osm, takže každý aspoň jednou, někteří dvakrát a jelikož jsme si jedném písmenem nebyli jistí, tak já třikrát. Nicméně, i když body by za ten čas asi nestály, zázitek a výhled určitě aktivitu ospravedlnily.
Prusíkování
Na tohle jsem se těšil. Sice na grigri (nebo jak se to jmenovalo) čučím jak husa do flašky a prusík mi taky musí vázat Tomáš, ale zase jsem si vzal k srdci Tomovu radu "dej si prusík vždycky co nejvýš". Sice pak často visím na laně hlavou dolů jak netopejr, ale nahoře jsem docela rychle. Hlavně cestou dolů nezapomenout heslo...
Hlavou dolu po žebříku
Po předchozím prusíkování jsme si vypracovali malý náskok před současně plnícím týmem. Pochopili jsme to jako výzvu, náskákali do raftu a začali zuřivě pádlovat na další stanoviště (s cílem nestát ve frontě). Bohužel tým za námi uvažoval stejně, zabral a rázem se z poklidné jízdy stal souboj dračích lodí. Jich bylo pět chlapů (oprava - to fakt nebylo, pardon !! :), dotahovali, ale Bednajt zase jednou ukázal svoji sílu - rychlost šest, roubíky do úst a náskok jsme uhájili. Úkol na stanovišti nic moc na myšlení, ale pro opičáky ideální: po prověšeném provazovém žebříku překonat vzdálenost asi 5 metrů mezi dvěma stromy. Lezl Tom, jistil Michal a vzhledem k tomu, že opičí aktivity docela zvládám, tak jsme byli za dvacet vteřin hotový.
Obrázky
30 slov, které měl jeden člen nakreslit a ostatní členové uhádnout (alespoň 20 muselo být správně) pro náš tým nebyl velký problém. Jako kreslíř byl vybrán Michal. Jeho naivní moderní kresba na rozmočený papír sice asi není na pověšení na zeď v národní galerii, ale popisná je dobře a měli jsme jenom dvě chyby.
Odevzdání raftů
Dohledat cestu k odevzdávání raftů po tmě byl celkem zážitek, ale podařilo se. Na místě rafty vymejt, vyfouknout, přebalit věci a hrrr na základnu
Hospoda v Hřiměždicích
Ano jednalo se o hospodu s bývalým kinem, kde jsme se mohli na zemi vyspat. Co bylo zvláštní, bylo rozhodnutí orgů, že za každou hodinu strávenou v hospodě dostaneme bod do hodnocení, a to až do výše čtyř bodů. Využili jsme to plně, aspoň jsme se trochu dospali. Že se na tuto "aktivitu" dá dát také žolík nás bohužel nenapadlo :)
Atmosféru hospody dokreslovala skupinka opilců, kteří nám celou noc malebně zpívali. Asi netušili, že všichni jsou unavení na takovou míru, že by je nerušila šrotovačka plechu, natož pak nějaký zpěv.
První stanoviště D, aneb komunismus ještě pamatujeme
No jak kdo. Pantomimu šel hrát naštěstí Michal, který pojmy z komunismu ovládá a co se hádání týče, byl posilou náš "stařešina" Kryštof. Já jako nejmladší člen týmu jsem se moc nechytala a z této disciplíny si odnesla několik nových slov, která mi do té doby byla významově skryta. Například jsem netušila, že dřív se losoval Mates :)
Slova v kvízu byla jednoduchá a složitější. Těžko bych zahrál perestrojku (naštěstí tam nebyla), ale třeba i rudé právo bylo docela fajn. Na broukání notoricky známé melodie z "Jen počkej" v týmu nikdo nezabíral, tak jsem se stylizoval do role zajíce a poté i vlka s jeho typickou vlkovkou na rtu. Myslel jsem, že ono známé "čenž, many čenž" projde, ale to nás přítomní B-týmáci napomenuli, že to už je moc. Inu co. Ale jak už psala Bára, losování Matesu se opravdu povedlo. Jsem rád, že jsme v týmu měli Kryštofa, který (bohužel nebo bohudík) komunismus ještě pamatuje.
Stanoviště D mělo ještě druhou část - házení míčků. Tomáš s Hankou si pečlivě natrénovali házení a vymysleli taktiku, jak se vůbec do sebe v té tmě trefit. Házet míčky s čelovkou se totiž ukázalo být docela těžkým úkolem. Nicméně povedlo se nám přes lom přehodit míčků opravdu hodně, pouze koncovka zaskórovala na branku jen čtyřikrát a tak se nám splnění úkolu nepovedlo. Velké díky patří ale zejména všem házečům, vrhačům a chytačům za jejich šikovnost!
88caching v pěti lidech
Na stanovišti D1 jsem přidřepnul k tabuli, bleskurychle si opsal obě místa, kam máme dorazit (cache i hlavní stanoviště) a pak už jsem jen pozoroval jak ostatní plní úkol házení míčků. Naplánoval jsem přesun tak, abychom si co nejméně zašli - součástí byla i terénní vložka a kross lesem za cenu ušetřených několika kilometrů.
Blížíme se do obrovského kopce, funíme, okolo nikde nikdo. Dorazíme na místo a na kótě na nás kouká malá krabička. Fatální omyl jsem si uvědomil téměř ihned - my jsme místo na velké stanoviště dorazili na cahce. Výstižně to pojmenovala Bára - "tak super, dovedl jsi nás na cache". Přemýšlel jsem jak z toho vybruslit, ale napadlo mě jediné - že jsem to asi pěkně zbodal. Jsem rád, že tým nereptá nahlas, ale mé sebevědomí dostalo dost velkou trhlinu. Ještě jsem chvíli zkoušel vymyslet, jestli by ten omyl nešel na někoho hodit, ale nešel :) Na něčí dotaz, jestli nemůže být to druhé stanoviště také cache jsem naštvaně odsekl "nejsem asi blbej, ne? Když tohle byla cache, tak to druhé asi bude taky cache, ne?". No prostě průšvih jak noha a díky mě si všichni zašli.
Tak jsem nechal navigaci ostatním. Nebylo to dobré řešení, ale potřeboval jsem se nějak srovnat. Moc mě mrzelo, že jsem se spletl a měl jsem na sebe prostě vzteka :) A tak jsme vyrazili na další stanoviště - každopádně nechutně daleko.
Dorážíme unavení a strhaní na kraj lesa, kde není nic jiného než posed. V tu chvíli si uvědomím, že u jedné cache byla nápověda "posed". A je vymalováno. Optimismus se rozkládá a máme nějak zataženo. Jsem dožraný ještě víc, nedovedu si prostě vysvětlit, že jsem si tu tabuli s postupem nepřečetl lépe. Zatímco ostatní pod posedem probírají další postup a jedí, mě je zima, nemám na řeči náladu a tak vylezu s chlebem a salámem na posed a jím na koberci nahoře.
Zavolali jsme orgům o souřadnice postupového stanoviště. Každopádně - na předchozím jsme byli a takovou šikanu jako jít tam zpátky by nám snad nikdo nepřál. Kryštof naměřil na GPS přesun podle šipky. Popravdě řečeno to z místa cache bylo asi to nejlepší, co mohlo být. A zase jsme píchali dál.
Krize menší i větší
Asi každý měl během závodu krize, ale ty nejvážnější přišly v D etapě. Každý je nese po svém, počínaje Kryštofem, u kterého se příznaky krize omezily na konstatování "Mám krizi, tak jdem", přes ostatní až po Michala, který raději neříká vůbec nic, a jenom se jedovatě kření na celý svět ze svojí "černé díry".
Co je ale asi důležitější, že tým fungoval opravdu jako tým, když někdo potřeboval, ostatní mu ulehčili (batoh, dostal hůlky nebo nárok na víc spánku), pomohli jak mohli a nakonec jsme krize překonali a do cíle dorazili v pěti, tak jak jsme vyšli, jako tým. Já osobně tohle beru jako největší úspěch celé akce.
Ostatní stanoviště D etapy
Empatie
Na tohle stanoviště jsme došli ve značném duševním i fyzickém rozkladu. Hanka a Michal měli nějakou krizi, postup byl nepřípustně pomalý a všichni byli zdeptaní ze zacházky ke keším. Co přesně bylo za úkol ani nevím, něco na styl, že dva lidé musí odpovědět na dané otázky stejně. Úkol jsme neplnili, zachvátila nás panika, že nestíháme, a že teď už jde jen o to donést body do cíle.
Čajovna
Úkol zněl jasně, napsat 10 vět o Octogintě. To nebyl problém, dokonce nás i ve stavu dost pokročilé únavy napadlo vsadit žolíka. Zatímco Tomáš psal a ostatní mu napovídali věty, které mu pořád nebyly dost dobré, Michal si dal 15 minut ve spacáku za bukem. Před stanovištěm to vypadalo, že nedojde, za stanovištěm to vypadalo, že ho nechytíme. Kryštof poté, co sežral víc sušenek než měl, vyrazil za trest na kešku na Pasekách. Na Hanku konečně začal působit Unisport, takže s Michalem utvořili útočné duo.
Přesun do Příbrami
Z posledního stanoviště D etapy jsme šli do Příbrami asi 8 km. Cesta byla vyšperkovaná hledáním a zaměřováním objektů, které jsme dostali na fotce. Poslední objekt (cedulka call centrum) jsme nenašli vůbec, a to ani když si Kryštof s Tomem zašli po modré až na náměstí. Ostatní objekty byli jednoduché, snad jen zamaskovaný poklop mohl někdo přehlédnout.
Příbram a vyhlašování
V Příbrami nás pojala tělocvična základní školy. Většina lidí alespoň na hodinku zalezla do spacáků. Když nás orgové probudili k vyhlášení, tělocvična se změnila ve strašidelné místo, kde vstávají polomrtvé zombie a velice podivnými pohyby se přesouvají do druhého sálu
Konec
Konec? Ne, já myslím, že teprve začátek. Začátek pevného přátelství a důvěry, která se mezi námi v uplynulých 88 hodinách vytvořila. Při odjezdu jsme všichni svorně doufali, že se zase někdy sejdeme na podobné akci. Nezbývá tedy než doufat, že Luděk svá slova o konci Octoginty Octo nemyslel vážně. Že i za rok se budeme mít na co těšit a opět se najde důvod, proč nejít pět dní spát.